Představení knihy

Fikce Jaroslava Haška bude představena 4. října od 17.00 v zasedací síni ÚČL (Na Florenci 3, Praha).

predstaveni_fjh

Reklamy
Rubriky: Pozvánky | Napsat komentář

Kolektivní monografie „Fikce Jaroslava Haška“

Kolokvium Fikce Jaroslava Haška, které Brněnský naratologický kroužek pořádal ve spolupráci s ÚČL AV ČR, v. v. i. a podporou FF MU v lednu 2015, je završeno kolektivní monografií zúčastněných. Editorem je F. A. Podhajský.

František A. Podhajský (ed.): Fikce Jaroslava Haška (Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2016)

podhajsky_fikce_jaroslava_haska

 

Kniha Fikce Jaroslava Haška představuje kolektivní monografii literárních, divadelních a filmových vědců, kteří se zaměřili na rozbor Haškovy prozaické a ideologické fikce v průřezu celé jeho tvorby a na díla jimi a jím inspirovaná. Ať už patříte k odborníkům, studentům anebo zájemcům o Haškovo dílo, můžete se začíst do reflexí svébytného žánru vzpomínek na Haška (J. Staněk) nebo jeho povídek z cest (Z. Hrbata), do rozborů zásnubní humoresky o panu Tenkrátovi (T. Kačer) či smutné grotesky o šťastném domově (O. Sládek), do rukopisných historií románu o Straně mírného pokroku (F. A. Podhajský) a kabaretních skečů jedné bohémské družiny (P. Janoušek), seznámit se s povahou Haškových rudoarmějských textů (P. Steiner) i jeho bugulmských povídek (B. Fořt), získat nový pohled na Osudy dobrého vojáka Švejka (V. Paris), na dějiny jejich dramatizací (A. Merenus) a filmových adaptací (R. D. Kokeš).

(via ÚČL AV ČR, v. v. i.)

Rubriky: Publikační činnost | Napsat komentář

Ondřej Dadejík: Více než příběh: dvojdimenzionální estetika prostředí

Kdy: 19. května v 17.30
Kde: 
FF MU Brno, Arna Nováka 1, učebna C 34
Fb událost

 

plakat07

Anotace:
Naratologie zaměřuje svou pozornost především na širokou a rozmanitou škálu způsobů, jimiž člověk vytváří literární, filmová či jiná vyprávění. Hlavním tématem přednášky však nebude zkušenost založená na recepci lidmi vytvářených narativních konstrukcí, nýbrž přímo zkušenost samotného přírodního prostředí, popř. zkušenost lidského prostředí obecně. Hlavním cílem přednášky je představit nárys obecného pojetí estetické zkušenosti přírodního prostředí či estetické zkušenosti vůbec, které je založeno na (1) analýze vztahu mezi tzv. narativní a ambientní dimenzí estetického hodnoty; a na (2) pokusu reinterpretovat komplementární vztah těchto dimenzí v intenci minimálního pojetí estetična tak, jak je chápáno v tradici moderní estetiky, tzn. jako zkoumání takového druhu percepce, která je sama sobě účelem.

Mgr. Ondřej Dadejík, Ph.D. (*1973) vystudoval estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Orientuje se především na dějiny a současnost pojmu estetické zkušenosti, a to jak v rámci kontinentální, tak v rámci anglo-americké tradice. Souvisejícími oblastmi jeho zájmu jsou současné reflexe povahy přírodního krásna, environmentální estetika a estetika krajiny. Působí na Katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a v Ústavu estetiky a dějin umění Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Mezi jeho publikace z poslední doby patří studie „Distance and Immersion: Phenomenological Aesthetics and the Question of a ‚Paradigm Shift‘“ (AUC – Philosophica et Historica, 2014), kolektivní monografie Krása a zvíře. Studie o vztahu estetických a etických hodnot zvířat (Dokořán, 2014, se spoluautory a spolueditory Martinem Kaplickým a Filipem Jarošem), kniha Druhá příroda / Second Nature (UMPRUM, 2015, společně s Pavlem Stercem, Janem Brožem a Janem Horčíkem), nebo kniha Ťing-ťie: Poznámky k písním ze světa lidí (Karolinum, 2015, společně s Olgou Lomovou a Vlastimilem Zuskou).

 

Rubriky: Pozvánky | Napsat komentář

David Drozd: Osudy a dílo Jiřího Veltruského znovu a jinak?: myšlení o divadle jako historická praxe

Kdy: 28. dubna v 17.30
Kde: 
FF MU Brno, Arna Nováka 1, učebna D 21
Fb událost

 

12919630_659042334234865_8773065454351950602_n

 

anotace:
Jiří Veltruský patří bezesporu mezi klíčové osoby českého i světového strukturalistického myšlení o divadle a jeho dílo mezi “klasické” texty. Teprve nedávno však bylo možné zevrubněji prozkoumat jeho pozůstalost, kde je uchována rozsáhlá pracovní korespondence a některé neznámé z rukopisy z let 1941-1948. Ve světle těchto dokumentů příběh Veltruského ale i pokusů Pražského lingvistického kroužku o vytvoření svébytné teorie divadla, dostává poněkud jiné kontury. V rámci přednášky nelze čekat žádná skandální odhalení (snad vyjma zjištění o roli Romana Jakobsona prezentaci PLK po r.1948), ale pokusy, jak číst texty PLK ve zrekonstruovaných historických souvislostech jinak…

Rubriky: Pozvánky | Napsat komentář

Petr Plecháč: Versologický tým (představení projektu)

Kdy: 7. dubna v 17.30
Kde: FF MU Brno, Gorkého 7, učebna G24
FB událost

10394588_650900875049011_3508127283774426810_n

 

anotace:
Korpus českého verše (KČV) představuje svým rozsahem i způsobem zpracování ve světovém měřítku unikátní výzkumnou infrastrukturu. Jedná se o lemmatizovaný, morfologicky, foneticky, metricky a stroficky anotovaný korpus české poezie 19. a počátku 20. století čítající cca 1 700 básnických sbírek / 75 000 básní / 2,5 milionu veršů. Hlavní pozornost bude věnována volně přístupným on-line nástrojům, které umožňují s daty obsaženými v KČV pracovat, a možnostem jejich využití při literárněvědném výzkumu.

http://versologie.cz/index.html

plakat05

Rubriky: Pozvánky | Napsat komentář

Richard Müller: Parazit, šum a estetika non-informace

Kdy: 31. března v 17.30
Kde: FF MU Brno, Arna Nováka 1, učebna D 21
FB událost

1934505_645817535557345_2504713266540650307_n

anotace:

Pro informační teoretiky, jako byl Claude Shannon, je šum něčím, co je možné převádět na opak informace, a tím postupně filtrovat a odstraňovat: tak, s pomocí odlišení informace a šumu zviditelňuje výpočetní technik lidskou tvář na rozostřeném videozáznamu. Pro sémiotika kultury, jako byl Jurij Lotman, se šum vždy může přeskupit v rytmickou figuru, dodatečný kód, který způsobí zvláštní kvalitativní proměnu původní informace – ale i samotného odesílatele. Pro filosofa, jako je Michel Serres, stojí parazit a porucha – „le parasite“ – na počátku komunikace: „Vést dialog znamená předpokládat třetího a snažit se jej vyloučit.“ Existují nějaké spojitosti mezi těmito pojetími šumu, mezi informační teorií, sémiotikou a filosofií vědy? A může být jejich prostředníkem – parazitem – umění? Co se děje, zapojí-li se do otázky šumu a interference hledisko estetiky?

plakat04_2.png

Rubriky: Pozvánky | Napsat komentář

Seznam přednášek jarního semestru 2016

Program jarního semestru: čtyři přednášky a jedno představení vědeckého projektu! Vracíme se k tradičnímu brnkařskému čtvrtku – vždy od 17.30!
Doufáme, že si z naší nabídky něco vyberete!

31. 3. Mgr. Richard Müller, Ph.D. (přednáška)
7. 4. Mgr. Petr Plecháč, Ph.D. za Versologický tým (představení vědeckého projektu)
28. 4. doc. MgA. David Drozd, Ph.D. (přednáška na téma Jiří Veltruský)
19. 5. Mgr. Ondřej Dadejík, Ph. D. (přednáška)
2. 6. prof. PhDr. Petr Koťátko, CSc. (přednáška)

Akce se budou konat v prostorách FF MU (Arna Nováka 1 a Gorkého 7, Brno).

Rubriky: Pozvánky | Napsat komentář

Vzpomínka na Umberta Eca

Při založení Brněnského naratologického kroužku hráli významnou roli Lubomír Doležel a Umberto Eco, přinejmenším pro některé z nás dva nejvýznamnější představitelé teorie fikčních světů. Těšili jsme se, že roku 2022 oslavíme v BRNKu jejich kulatiny: sté narozeniny Lubomíra Doležela a devadesáté narozeniny Umberta Eca.

Jenže právě druhý jmenovaný kdysi řekl, kterak ho sláva jen otravuje a ruší od psaní… že nejdůležitější je hodně psát a pak co nejrychleji zemřít. A v předešlých několika letech začalo být zřejmé, že odchází, protože přestal psát. I jeho poslední román Nulté číslo (2015) působí jako zpráva o velkém díle, které by mohl napsat, kdyby měl ještě dost sil. Varovně se v této souvislosti jevilo rovněž Ecovo prohlášení, jak se dostal do věku, kdy již nepotřebuje dokazovat své znalosti, protože málokterý evropský humanitní myslitel miloval své bezesporu gargantuovské encyklopedické znalosti tak upřímně a okázale jako on.

Jinými slovy, dalo se tušit, že to velké fikčně světácké jubileum se konat nebude – ale stejně jsem bylo pro nás všechny šokující se po ránu dočíst, že Umberto Eco dnes v noci zesnul.

Co jsem zaznamenal, pro většinu světa zemřel zejména spisovatel, autor románů Jméno růže (1980), Foucaultovo kyvadlo (1988), Ostrov včerejšího dne (1994), Baudolino (2000), Tajemný plamen královny Loany (2004), Pražský hřbitov (2010) a Nulté číslo. Nicméně Umberto Eco byl především mimořádně vzdělaný, myšlenkově otevřený a metodicky progresivní badatel – a právě z tohoto hlediska na něj chci vzpomenout.

ECO_library

Není divu, že se stal jedním z otců moderní sémiotiky, vědy o znacích. Od počátku kariéry totiž toužil takříkajíc porozumět úplně všemu. Svému Vilémovi z Baskervillu ze Jména růže vložil do úst větu: „Můj výtečný Adsone […], po celou cestu tě učím rozpoznávat znaky, skrze něž k nám svět pomlouvá jako velikánská kniha.“ Ve svých románech opakovaně zdůrazňoval, že cesty rozpoznávání, čtení, interpretace a použití znaků mohou být nevypočitatelné – nezávazným intelektuálním dobrodružstvím i základem největších zel západní historie. Ecova vědecká kariéra se naproti tomu přes padesát let snažila objevit epistemický systém, jehož pomocí by bylo možné způsobům rozpoznávání, čtení, interpretaci a použití znaků v oné velikánské knize světa lépe porozumět a vysvětlit je.

Měl velký kus štěstí, protože zaprvé jako vystudovaný medievalista suverénně ovládal principy antického myšlení (zejm. Aristotela) i jejich středověkou proměnu od teologicky založené sémiotiky (zejm. De doctrina christiana od Augustina Aurelia) k monumentálním sumám Tomáše Akvinského (Summa theologiae, Summa contra Gentiles). Zadruhé se jako estetik začal už v rané fázi své kariéry soustřeďovat na badatelské problémy spojené s využitím těchto poznatků při úvahách o umění. Právě plodná dialektika mezi modely vysvětlení světa a modely vysvětlení umění vyústila v klíčové téma Ecovy celoživotní práce, podobně jako vysvětlování přítomnosti optikou výskytů a účelů srovnatelných motivů, problémů a postupů v minulosti. Implikovaný mladý Eco si ale uvědomoval, že starověké a středověké modely vzdělanosti nejsou dostatečné k vysvětlení prudkých změn v umění dvacátého století. Hledal třetí pilíř…

Otevřeném díle (1962) to byla teorie informace a teorie seriální hudby, ve Skepticích a těšitelích (1966) MacDonaldova estetická koncepce vysoké kultury, masové kultury a prostřední kultury (midkultu), v kolektivní knize Il Caso Bond (1965) zase bující strukturální naratologie. Zlom v Ecově cestě k systémové teorii obecné sémiotiky, onoho modelu porozumění znakům ve velikánské knize světa, však představovalo objevné setkání s tehdy zapomenutým americkým filozofem a zakladatelem pragmatiky Charlesem Sandersem Peircem. Ten na třech tisících stran z větší části nikdy nevydaných poznámek Collected Papers načrtl sice monumentální a výbušně inspirativní, ale poněkud neproniknutelný, rozbíhavý a nesoudržný model. A právě Peircův model se stal základem pro Ecova dvě nejvlivnější vědecká díla o produkci znaků, produkci kódů, modelech autorství a modelech čtenářství: Trattato di semiotica generale (1975, důležitá je ale spíš přepracovaná anglická verze Teorie sémiotiky z následujícího roku) a Lector in fabula: Role čtenáře aneb interpretační kooperace v narativních textech (1979).

Je ironické, že čtenář znalý Ecovy vědecké práce pouze z českých překladů kráčel po cestě badatelových zkoumání opačným směrem. Nejdříve vyšla díla, jež spíše potvrzovala a rozvíjela Ecův status vlivného myslitele – a to v čele s jeho vlastní revizí svých starších tezí v Mezích interpretace (1990). Jeho nejeruptivnější, nejprovokativnější a rozhodně nejskandálnější práce Otevřené dílo se ale dočkalo českého vydání teprve loni. U málokteré mladické práce přitom tak moc platí, že může jít (s trochou nadsázky) o jakousi alternativu velkého třesku: v maximální hustotě je na minimálním prostoru obsaženo bezmála vše, co v průběhu své další kariéry nadějný autor pečlivě rozpracuje. Pro znalého čtenáře je totiž Otevřené dílo nejen vysoce důležitým příznakem bouřlivé etapy plné proměn evropského myšlení (nejen) o umění, nýbrž i jakousi rosettskou deskou pro pochopení práce Umberta Eca jako takové.

Jak bylo řečeno, český „ecolog“ se měl donedávna příležitost obeznámit s již zmíněnými texty o obecné teorii znaků, bádáními na poli čtenářství, fikce a vyprávění (připomenu ještě popularizačních Šest procházek literárními lesy, 1994; chybí zatím Semiotica e filosofia del linguaggio, 1984). Vedle toho dostal několik raných i pozdních historických pojednání (např. Umění a krása ve středověké estetice – přepracovaný text z roku 1959, Hledání dokonalého jazyka, 1993; Od stromu k labyrintu, 2007), soubor statí o populární kultuře (Skeptikové a těšitelé), čtivou učebnici (Jak napsat diplomovou práci, 1977) a antologie esejů a sloupků (např. Mysl a smysl, 2000; O literatuře, 2002). Různorodost tohoto záběru je na jedné straně imponující, na straně druhé poněkud podezřelá.

Zpětně však Otevřené dílo výmluvně odhaluje „předsémiotické“ kořeny tohoto propletence zájmů, oné výše načrtnuté touhy nalézt epistemický klíč k poznání povahy a funkcí umění, stejně jako vysvětlení světa. Zhustíte-li totiž všechny tyto problémy do jedné práce, dostanete poněkud paradoxní Otevřené dílo. V každém ohledu stejně opojné jako úmorné, stejně vášnivé jako chladně intelektuálské, usilující na zároveň o novou teorii čtenářství, o novou teorii umění obecně i o novou teorii určitého velmi určitého uměleckého směru své doby.

Mladý bouřlivák Eco ve svém prvním majstrštyku obcoval bezmála se všemi dostupnými teoriemi umění, a zároveň zůstal originální a provokativní. Co otevřené dílo bylo? V konkrétnějším pojetí specifická koncepce seriální hudby, kdy je interpretovi skladeb dávána velká svoboda. V obecnějším pojetí pojem pro pochopení umění do hloubky (historicky) i do šíře (typy děl, typy uměleckých forem, typy čtenářství / posluchačství / diváctví). Otevřenost pak není vlastní jen programově otevřeným dílům typu seriálních skladeb, nýbrž otevřené v jiném smyslu slova podle Eca každé dílo. Jak daleko je ostatně schopen toto rozvažování dovést, je zřejmé z brilantní eseje „Náhoda a děj: televizní zkušenost a estetika“, v níž kategorie otevřenosti aplikuje na přímé televizní přenosy, k nimž nachází analogii v modernistických filmech třeba Michelangela Antonioniho (např. Dobrodružství). V sérii rozmanitých studií tak otevřené dílo bylo i otevřený pojem – pojem vášnivě prodiskutovávaný a proměňující se od prvního vydání knihy až dodnes.

Lze říci, že Ecovo hledání univerzálního modelu obecné sémiotiky bylo srovnatelně utopické a v dosažení svých cílů podobně ne/úspěšné jako třeba hledání dokonalého jazyka. Zároveň lze však říci i to, že Teorie sémiotiky se nestala a ani nestane pouze historickým pramenem pro dějiny myšlení (k nimž se pozdí Eco tak rád obracel), nýbrž jde o pojednání stále živé a diskutované. Jak je to možné?

Eco říkal, že na škole ho nutili studovat klasiku, a tak vyrostl na Platónovi, Aristotelovi, Tomáši Akvinském a Immanuelu Kantovi – učil se psát co nejjasněji a nejsrozumitelněji, pročež nikdy nebude psát jako Heidegger (a svůj slib dodržel). Dialogičnost Platóna, přehlednost Aristotela, scholastická strukturovanost argumentace Tomáše Akvinského i domýšlení zkoumaných jevů u Immanuela Kanta byly jistě pro tvarování Ecova uvažování důležitou školou. Leč největší síla Ecových spisů a zároveň jejich historická trvanlivost spočívá v tom, že jeho pojednání nejsou zprávy o dosaženém poznání, nýbrž zprávy o průběhu výzkumu:

 „Když jsem obhajoval svou disertační práci o estetické problematice u Tomáše Akvinského, překvapila mě námitka oponenta (Augusta Guzza […]): celkem vzato mi řekl, ty v textu uvádíš různé fáze svého bádání, jako kdyby šlo o nějaké vyšetřováním zaznamenal jsi také falešné stopy, později tebou samým zavržené hypotézy, zatímco zralý vědec projde těmito zkušenostmi, ale veřejně pak vydá (v konečné verzi) pouze závěry. Uznal jsem, že moje práce je přesně taková, jak řekl on, ale nepociťoval jsem to jako nějaké omezení. Ba dokonce právě v té chvíli jsem nabyl přesvědčení, že každé bádání musí být ‚vyprávěno‘ tímhle způsobem.“

Ecovy vědecké spisy vyprávějí o vlastním vzniku a jejich rétorika vytváří dojem, že k poznání dospíváme společně s autorem. Tento dojem je jistě iluzivní a vychází z mnohokrát přepracovaného rozvržení výkladu díla, jež jako celek bylo sepsáno již s vědomím toho, k jakým závěrům chce dojít, jakou cestou a proč právě jí. Omyly, zacházky a úpravy hypotéz jsou však skutečné. A když historie dosažené poznání zpochybní, můžeme se na cestě k nim vrátit o krok či dva zpět a začít znovu. Ostatně Eco sám to udělal nesčetněkrát a řada jeho významných prací z posledních třiceti let navazuje na některou z cest načrtnutých v rámci „vyprávění o vzniku“ Teorie sémiotiky a Lector in fabula.

Jakkoli je tedy Umberto Eco znám, všeobecně uznáván a dnes i smutně vzpomínán především jako spisovatel a veřejný intelektuál, pro mě bude zejména majitelem jednoho z nejinspirativnějších mozků v dějinách západní kultury. Je to nekrolog, můžu být osobní, a tak mohu říci, že myšlení Umberta Eca mi pravděpodobně změnilo život stejně zásadně, jako jemu kdysi změnilo život myšlení Charlese Sanderse Peirce. Živoucí Umberto Eco dnes odešel, stejně jako provokativní společenský komentátor a mediální tvář s nezaměnitelným smyslem pro humor. Implikovaný Umberto Eco, s nímž lze prostřednictvím jeho díla vést neúnavnou intelektuální disputaci, naštěstí neodejde nikdy.

Radomír D. Kokeš

Nekrolog byl napsán pro web časopisu Respekt, zde s lehkými úpravami přetisknut se svolením.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Nová publikace Bohumila Fořta

Úvod do sémantiky fikčních světů Bohumila Fořta vychází nyní v anglické mutaci pod názvem An Introduction to Fictional Worlds Theory.

 

267076_cover_front

Rubriky: Publikační činnost | Napsat komentář

Jiří Koten: Románová fikcionalita v diachronní perspektivě – přednáška

Kdy: 2. prosince v 19.15
Kde: FF MU Brno, Arna Nováka 1, učebna D 21

12208385_600827036723062_855078437764939339_n

foto: archiv J. Kotena

Anotace:
Přednáška se pokusí propojit vybrané poznatky z naratologie, historické poetiky a z teorie románu. Jejím jádrem bude úvaha o možnostech označování konkrétních narativních prostředků za příznakové pro žánr románu, resp. pro románový žánr konkrétní historické epochy. Východiskem přednášky budou úvahy M. M. Bachtina o promluvě v románu a teorie fikčního vyprávění představená v knize Jak se fikce dělá slovy. Románové vyprávění bude popsáno prostřednictvím příznakově dialogické komunikační situace,zjevné či potlačované sebereflexivity a proměnlivé přítomnosti narativního komentáře. Výklad bude sledovat předevšímformální i funkční proměny těchto prostředků, které budou ilustrovány na vybraných ukázkách ze světové i české výpravné prózy. V duchu tradic domácího bádání se přednáška pokusí pojmout románové vyprávění jako pohyblivou strukturu, již je nutno zkoumat jako zvláštní historickou řadu.

plakat03

Rubriky: Pozvánky | Napsat komentář